Motivační šaty

Přiblížila se v naší rodině veselá událost, jakou je svatba a mě začala jímat hrůza, co na sebe. Vypadá to jako otřepaná fráze každé ženské, ale já bohužel vím, o čem mluvím.

Jelikož nepatřím k vyzáblinám, které na sebe mohou navléct cokoliv, kdekoliv a ještě v tom vypadají dobře, mé starosti začaly nabírat docela velké obrátky. Kdo zná shánění, kupování, zkoušení větších velikostí, které by na člověku alespoň malilinkato vypadaly tak, že nejste zabaleni do metráže koupené vcelku, dá mi zapravdu.

Popravdě jsem člověk, který nezkouší. Důkazem toho jsou skříně, ve kterých visí kousky, které se na mě nikdy nevešly. Vletím do obchodu, a pokud mi něco padne do oka, dotyčný kousek popadnu a rovnou letím k pokladně. Nenávidím nakupování čehokoliv a bylo by tomu tak i s mírami 90-60-90. To by mé nákupy byly ještě rychlejší, nemusela bych přemýšlet vůbec, jestli padnou, anebo ne.

Prostě a jasně většinou až doma před zrcadlem zjistím, co jsem to zase provedla. Hledíc do zrcadla vidím, jak si vlastnoústně slibuji, že do toho určitě zhubnu a bude to OK. Hahaha. Tady je nutno se pozastavit a fakt se sama sobě zasmát. Nejhorší sliby jsou snad ty dávané samy sobě. Pomalu se to začínám odnaučovat, jelikož vidím, že za léta mého života nečiním v tomto směru žádný pokrok.

Čtrnáct dnů zpátky v neděli se zeptal manžel, co budeme dělat a já lačná nového spodního prádla, zlákala jsem ho na „výlet“ do Brna. Ani neprotestoval, protože ví, že do obchodu vejdu, popadnu to, co potřebuji a zdrhám pryč. A tak jsme hned zrána vyrazili. Jelikož nejsme vyspávači, parkoviště před Olympií zeje prázdnotou. Zastavujeme zásadně u hlavního vchodu, protože hned po pár metrech se nachází můj oblíbený obchod. Doba nákupu se tak snižuje na minimální časovou hodnotu.

Vešli jsme do obchodu a já zamířila dozadu k prádlu. Chvíli jsem se tam poflakovala, vlastně vůbec nevím proč, když jsem šla „na jistotu“. Rozptýlila mě prodavačka, která měla potřebu se mi věnovat a to já vůbec nemám ráda. Tak jsem jí jen odvětila, že se jen tak rozhlížím, abych se jí zbavila. Ani nevím jak, opustila jsem oddělení s prádlem a přistihla se, jak šmejdím po jiném oblečení. Manžel nevěřícně zíral a jen podotkl, že mé oblíbené podprsenky visí vzadu a co vlastně hledám.

Popravdě jsem mu odpověděla, že vlastně ani nevím a očima hledala „něco“. Nějaká vyšší síla chtěla, abych si prostě to prádlo nekoupila, ale zaměřila se jinam. A pak to přišlo. Oči se zastavily na stojanu s výprodejem, na němž se skvěla cedulka s dalšími 30% slevy. Začala jsem se v tom, jen tak lehce probírat a překvapila manžela výkřikem: „Ježííííš, ty jsou ale kráááásnéééé, ty by byly na tu svatbu!!!“ Vzápětí jsem ale velmi posmutněla, protože jsem si uvědomila, že marně vzdychám nad šaty pidi velikosti, kterou jsem nikdy v životě neměla. „Tak se podívej ještě jednou pořádně, jestli tady mezi tím vším nejsou větší“, snažil se manžel splnit mé přání. „Jéééé tadyyyyy!“ uviděla jsem jedinou větší velikost ze dvou šatů, které jim tam zbyly. Posmutněla jsem znova. Stále nejsou dost.

„Tak si je vezmi, když se ti tak líbí, třeba do nich zhubneš. A ještě za ty prachy!“ Zachraňoval muž mé zoufalství a já už v tu chvíli věděla, že budou moje. Z bezmála tří tisíc, konečná sleva na 1200,- no nekup to, že? Popadla jsem je z věšáku a běžela k pokladně platit. Prodavačka nechápala nic, protože sledovala to naše počínání a rozmluvu. „Nebudete zkoušet?“ dost udiveně se zeptala. „Nene, nebudu, já se do nich nevlezu.“ Prodavačka zírala ještě víc. „Víte, tohle budou moje „motivační šaty“. Vždycky jsem takové chtěla a teď když je mám v ruce, tak se jich už nevzdám a prostě do nich zhubnu.“ A tak prodavačka velmi rychle namarkovala, abych si to náhodou nerozmyslela. Tržba je tržba.

Slib daný sobě samotné. „Dodržíš to? Vždyť se znáš!“ zněl můj vnitřní hlas v uších, ale nedbala jsem. Vždyť jsem to neslíbila jen sama sobě, ale prohlásila jsem to nahlas před manželem a prodavačkou, a to už prostě nějakou váhu mít musí. Šťastná jsem vyplula z obchodu, bez spodního prádla a s šaty, do kterých jsem věděla, že nevlezu. Úplná idiotka. Nenapravitelný případ. Naivka.

Olympii jsme opouštěli, když dovnitř začaly proudit první davy lidí za pravidelným nedělním sportem po obchodech, restauracích a kavárnách. Má první fáze hubnutí začala v KFC. Bez kyblíku s třiceti hot wings a coleslawu se domů prostě z Olympie nejede.

Doma jsem se ujistila, že šaty fakt nedopnu, mám se přece v oku…… a usedla k dobrému jídlu. Hubnoucí fáze začala plným břichem a spokojenými chuťovými pohárky. Ale to bylo fakt! poslední, co jsem do sebe narvala. Začala fáze sportu. Několikrát denně běhám do kuchyně, do ledničky, připravuju jídlo, vymýšlím, uspokojuji své chutě, jím i šestkrát denně a světe div se, hubnu. Tak tento běh se začíná vyplácet. Teoreticky bych z toho mohla udělat tady na iDNES sportovní povídku o běhu po kuchyni, do lednice, kolem sporáku a tak….. Jenže to není sport. Sport jsem si z jídla udělala já.

S klasickým sportem moc nekamarádím z různých zdravotních důvodů, přestože občas v „klidovém“ období nějakou tu fyzickou aktivitu i vyvinu. Zatím to vidím na procházky se psem, kterého však většinou musím domů donést, takže je to i s posilováním. Moje přechlupatělá čivava prostě procházky v teple nedává a po chvilce vypadá, že chudinka zdechne. V závěrečné fázi prochajdy zdechávám já, jak je najednou v náručí těžká.

Ještě mám měsíc na to, aby mé tažení po kuchyni bylo úspěšné a já na svých vysněných šatech s lehkostí dopnula zip. Včera jsem je měla po 14ti dnech na sobě a musím se pochválit, vypadá to nadějně. Tak mi držte palce, ať ten slib „sama sobě“ prostě a jednoduše jednou dodržím. :)