Když psi v noci nespí...

V životě se mi dějí zvláštní zážitky. Některé se mi otevřou v hlavě jako ucelený příběh, některé se prostě stanou, aniž bych tomu porozuměla. Rozuzlení se většinou ukáže až časem. A dnešní noc byla prostě katastrofa.

Vlastně celý předešlý den byl nějaký zvláštní, nebyla jsem ve své kůži a nějak naštvaná sama na sebe, možná i na celý svět. Práci, kterou jsem znechuceně přes den odložila, jsem nakonec silou vůle dodělávala ještě v půl jedenácté večer. Bylo mi blbě, psovi taky a tak jsme obě psiny znechuceně bloumaly noční zahradou. Psiny proto, že i já jsem Pes a musím říct, že jsem na to náležitě hrdá. Čínský horoskop má taky své kouzlo.

Kolem půlnoci se mi podařilo usnout, nicméně v půl jedné se chtě nechtě konala další vycházka do zahrady. Noc byla teplá, tichá a bylo slyšet jen pomlaskávání mé čivavinky, která se snažila svými pidizubíky napást trávy. Po malé „technické“ nehodě jsem ji musela vykoupat a daly jsme společně další pokus o spánek. Probudily mě zvuky cizího psa, které urputně doléhaly skrz otevřené okno. Nakonec se postupně přidávali další rafani z ulice. Snažila jsem se to nevnímat a spát dál. Marně.

V půl čtvrté se spustil budík s příznačným názvem zvonění Dreamland, manžel si objednal buzení. Byla jsem fakt jak ve snách a vytočila jeho číslo. Chvíli mu trvalo, než uslyšel…. A tak jsem byla znovu probraná. Pitný režim udělal své, a tak jsem musela znovu vstát. Cestou z ložnice jsem uslyšela docela zoufalé volání svého jména. Myslela jsem, že mám už z nevyspání a únavy slyšiny, přesto jsem nastražila uši ještě víc a má fantazie začala jet na plné obrátky. Ano, znovu a tentokrát ještě zoufalejší volání.

Řítila jsem se po schodech dolů a hlavou mi běžely ty nejčernější myšlenky, co se mohlo stát mojí matce. Srdce v krku a nervy tak napjaté, že jsem měla pocit, že během vteřiny omdlím. Všude jsem rozsvítila, ale z její ložnice nešel žádný zvuk. K tomu, abych chytila za kliku, jsem se pár předlouhých vteřin přemlouvala. Opatrně jsem otevřela dveře a uviděla spící matku. Dýchala celkem pravidelně, tak jsem zase tiše zavřela. Ani se neprobudila, což je jedině dobře, neměla taky zrovna moc „svůj den“. Po schodech nahoru jsem přemýšlela, čí to byl hlas. Někdo mě volal, ten hlas byl tak známý, nejsem přece blázen. Jen prostě netuším, kdo a proč. Snažila jsem se zklidnit, nicméně po tomto zážitku bylo jasné, že konejšivá náruč postele mě stejně zase vyplivne ven. Už jsem se ani nesnažila.

Dala jsem péct chleba, uvařila kafe a zapnula počítač. Všichni psi se nějak zklidnili a nahradilo je prozpěvování probouzejícího se ptactva. Otevřenými okny proudil příjemný vánek a mé myšlenky se stejně stáčely okolo nezvyklého zážitku. Z klapání do klávesnice mě opět vyrušila Shaggi, která chtěla zase ven. S šestou hodinou ranní se rozezněly zvony na kostele a zintenzívněly všechny vůně zahrady. Nádhera. Vůně, kapky rosy, probleskující stíny ranního slunečního svitu. Škoda prospat takové ráno.

Domem se rozléhá vůně chleba a chudák pes má za sebou další koupel. Tentokrát snad poslední a už bude dobře. Spokojeně spí. Spala bych asi taky, ale bude pomalu sedm a to se přece vstává. A tak mám dilema, co s načatým dnem. No, ono to dilema až tak moc není, přesně vím, co mám dělat, jenže se se mnou bude přetahovat únava a z toho moc nadšená nejsem. Žaludek se přihlásil o slovo. No jo, vždyť skoro celou noc nespal. Čerstvý chleba s máslem to spraví a bude nová energie pro další činnost. Den může začít. Anebo už začal? Anebo neskončil ten předešlý??? Ani vlastně nevím…

Jedno vím ale jistě. Noc nechám nocí a půjdu si po svých. Jestli mě někdo opravdu potřebuje, zavolá znovu…