Holub na přechodu a jiná zvířátka ...

Asi začnu žít naplno nočním životem. Nabývám totiž dojmu, že je mnohem lepší, zajímavější, barvitější a takový nějaký, jak to říct, upřímnější? Čistší? Přirozený? Na nic si nehrající? 

Za většinu mých nočních story může můj nespánek, špatné sny, rozjeté myšlenky, přeplněná hlava, přepracované tělo, nemocné tělo….. v tom se vážně někdy spát nedá. A už vůbec ne, když jen zábleskem myšlenky hlavou proletí, že mám za chvíli vstávat do práce. To je míchanice adrenalinu, bezmoci a vzteku zároveň ve velmi plusových hodnotách. A tak si prostě musím nějak každou noc prožít, jen ta rána tedy bývají hodně krutá. A čím jsem starší, tím víc bych potřebovala přípravek Rychlý start na svůj vlastní motor. Stříkla bych si do sání a hned bych valila jak tryskomyš. To by bylo fajn. Každopádně musím pracovat s tím materiálem co mi příroda do hlavy a těla nadělila a chtě nechtě nějak fungovat.

Netopýři

Mám je ráda. Jsou zahaleni různým takovým tajemnem, pověstmi, příběhy. Spousta lidí z nich má strach, nebo respekt. Jenže mně připadají milí. Navíc mi svým vzezřením připomínají moji čivavu, takže ta náklonnost tam musí být jasná. A předpokládám, že to bude asi vzájemné. Večer po setmění, když jsem venku, sedím tiše v křesle a naslouchám nastávající noci, tak umí na mě nalétávat. Asi je něčím přitahuju. Už jsem jednou i přemýšlela, jak si ho z vlasů vymotám, kdyby se chudák chytil. A tak vlastně teď nevím, jestli to třeba nedělá zuřivá netopýřice, abych jí svou blonďatou hlavou nesváděla netopýra. Anebo jim prostě vadí, že do tmy trochu zářím a chtějí mě jen vypnout. Kdoví. Jejich řeči fakt nerozumím. Snad kdyby byli slyšet, možná bych se dovtípila.

Kuny

Zajímavá stvoření, ale nejspíš jen tehdy, když s vámi nesdílí společnou domácnost a nedělají cirkus po nocích. Já s nimi mám celkem tiché zkušenost. A ta poslední i s příběhem, někdy kolem druhé hodiny ranní. Nejspíš táta, máma a tři děti. Jeden rodič u jedné krajnice cesty, druhý i s dětičkami na protější straně. Sedím tiše a ani nedutám, zajímá mě, co se bude dít, protože všichni zatím tiše postávají a vyčkávají. Najednou rodič bez dětí, odhaduji, že táta, začne vydávat tichounké zvuky, podobné mňoukání kočky. Ostřím ve tmě své slepé oči, jestli to není kočka a nedělá si z kun srandu, ale asi ne. Podle mě volal něco jako „smradi, pojďte, je volno“, protože první odvážné mládě začalo pomalu hopkat přes silnici. Ta dvě se osmělila o nějakou chvíli později, až to první zmizelo v křoví. Máma hned v závěsu za nimi. Sedla si asi metr a půl od táty a upřeně na něj hleděla. Asi přemýšlela nad tím, jaký je táta pašák, že jim zajistil bezpečný přechod přes cestu. Táta zase tiše mňoukl. Ale v podstatě si nemuseli nic říct, vše dopadlo nejspíš jak mělo.

Ptáci

Naštěstí nějak podle jejich zpěvu případně vřískotu nerozeznám většinu druhů, což je jedině dobře, protože by každý musel mít svou kapitolu. Já si je pojmenovala „ti první“ a „ti druzí“. První jsou fajn, protože ti spustí, když je venku ještě skoro tma a začínají spíš tak opatrně, nesměle, neřvou ještě tak ve velkém, jako ti druzí. Takže, když pípají první, vím, že ještě můžu usnout, protože ještě minimálně hoďka do budíčku zbývá. Tehdy mám spánek asi nejlepší, takový uklidněný. Zato ti druzí, tam už je trošku vypěstovaná alergie, protože je víc světlo, takže taky víc řvou, mají už plno práce a tak…. Prostě vím, že budu muset pomalu vstát i já a to mě někdy i dojímá, protože nevím, jak to udělám. Tak se na ně občas už ani nezlobím, protože mě už dávno před tím vzbudily bolesti a najít nějakou spací polohu je stejně nemožné.

Veverky

Ty už tak moc do noci nepatří, i když v zimě by byla ještě hluboká tma. Tak je ještě prostě počítám do noci. Pro spoustu lidí ještě nějaká ta hodina sladkého spánku zbývá. Spím s otevřeným oknem, před ním strom a vzbudí mě divné zvuky, které jsem nikdy neslyšela, což mě okamžitě probouzí ze spánku, protože co kdyby přes tu okenní síť na mě něco skočilo, že jo. Zvědavost mě přemůže a tiše se plížím k oknu, abych uviděla mezi listím metr od sebe malé zrzavé zázraky. Tři veverky živě diskutují, nejspíš nějaká ranní porada, kdy to čtvrtou přestalo bavit a byla nejspíš na odchodu, protože jsem jí zahlédla jen mizející chvostík. Dokonce se nechaly při té schůzi i vyfotit, jen fakt škoda té sítě, protože vypadaly trošku jak za mřížemi.

Holub

Taky už nespadá moc do noční kategorie, ale vzhledem k tomu, že se vídáme brzy po ránu, když jedu do práce a mám co dělat, abych už vnímala a viděla, tak mu tady nechávám prostor. Vlastně se vídáme skoro pokaždé, když jedu okolo autem. Evidentně se mu zalíbil jeden přechod pro chodce a tak se tam docela často promenáduje. Možná trénuje, jak přechod přejít a ne přeletět. Každopádně se mu to stalo jednou málem osudným, protože nějak nestíhal zvednout své kdoví čím přecpané tělo a málem to schytal o moje auto. Tehdy jsem se docela lekla. No a tak si jedu jednou brzy po ránu do práce, holub na přechodu. Vidím ho už zdálky a tak brzdím. Stojím před přechodem, holub na přechodu a dívá se, co udělám. Tentokrát měl asi potřebu buď pořádně vyzkoušet mé reflexy, anebo chtěl poděkovat, že jsem ho posledně nesrazila, anebo se mi vysmíval, jak si mě ochočil, že si dávám větší pozor a jemu přednost. Tak jsem jen na něj přes sklo vykřikla: „Joooo mazej, máš přednost.“ Ještě jsem ukázala i gesto rukou, úklon hlavou, aby pochopil. Asi se s tím spokojil, protože se najednou zvedl a odletěl. Tím mi uzavřel další noční život.

Rozjela jsem se, den může začít.